Blogy uživatelů iBKO.cz

Krásné, nežné dítko plné naděje přišlo ke stromu a ptalo se jej: "Strome kam se vytratila má krása, má radost, proč má bolest zahalila vše krásné a já se ukrývám za tou maskou, za kterou mi je vše jedno?" Strom se nadechl a otřepal ze sebe pár listů odvětíc: "I vy ustrašení lidé, od malička uvnitř sebe nesete krásné světélko a když dospějete, zahalíte ho takovým strachem, lží a bolestí. Trápíte se pro pomíjivé věci dokonalého světa, kde už se nikdo od srdce neusmívá, kde jediný úsměv je ten po dvojtém panáku vodky. Bojíte se, že když budete naslouchat svému srdci a duši, že budete slabí a bude vám ublíženo, ale jak silní jste pokud posloucháte své zhrzené ego a ideály dokonalého pomíjivého světa, pro který už ani růže nerozkvete? A tak ti radím človíčku, jdi zpět do toho krásného pocitu ve

Zomierať v myslení, že človek umiera a rozkladá sa po celý svoj krátky život ... zomierať sám, bez davu, ktorý zanevrel na človeka len pre jeho neochvejnú túžbu ísť ďalej, pre jeho túžbu rýchlo kráčať, bežať k cieľu. ...zomierať vediac, že vrch vrchov vôbec nebol pokorený človekom...geniálnym. Vrch vrchov nechová v lone zástavy bláznivého...človeka. Vrch vrchov nebol Vrch vrchov; ale duša človeka na konci tunela uprostred štítu. Mount Everest nebol NIKDY zdolaný!!! Celý život hľadať bytosť uprostred Nevského prospektu, Chanselise, Park Avenue vystavaných na skalách toho, ktorí prežil. Vydal som celosvetové pátranie! WaNtEd! Jediná

Můj milý deníčku,

každodenní život

Cesta metrem, tramvají, prostě jakýmkoliv prostředkem městské hromadné dopravy je často zajímavá. Člověk jede, může si poslouchat písničky, číst si, pozorovat život venku a mnoho dalších věci. Mně se nedávno stalo to, že jsem se v metru osobně seznámil nečekaně s jedním klukem z ibka, se kterým jsem ve virtuálním kontaktu. Bylo to milé, nečekané, spontánní, popovídali jsme si, sice na pár minut, protože jsem vystupoval dříve, ale i tak. Bylo to milé. A tyhle situace dokážou zpříjemnit den. Další situace se stala asi před měsícem. Jel jsem tramvají a kousek ode mě seděl jeden pěknej kluk. Černé krátké vlasy, trochu strniště, věkem podobně jak já, hubenej. No radost ho okukovat. Párkrát jsme si koukli navzájem do očí. ? Škoda, že telefonoval celou dobu a já vystupoval dříve. Asi by mě to

Můj život ve zkratce

Ty hledáš osobu, já hledám zase srdce hledáme artefakt, který je nejcennější hledáme oblohu, která je nejsvětlejší hledáme místo, které je nejteplejší jedno objetí, tajemné zvonění, jedno přátelství jako hedvábí, které Tě nezradí, vždycky tě podrží, jeden klíč, jedno srdce, jeden chtíč, jedny ruce, jeden mrak na louce chodí dál a ne sám vidět bál jen se smát, tancovat, nocovat srdce dát a nemít strach, srdce dát a být rád no já chtěl bych tě znát. hledám osobu, krásnou jako západ slunce hledám podstatu, kde je štěstí, kde je růže nechci samotu, která značí jenom tíseň a já hledám chrám, kde hraje naše píseň a já hledám chrám, kde budeš Ty jen, chci jen slyšet zvony, které budou zvonit nám, jako svátý grál. Najdu osobu, najdu jistotu, najdu podstatu, najdu hocha, najdu

Můj milý deníčku,

Můj milý deníčku,

Neproklíná, můj milý deníčku, neproklíná.

Můj milý deníčku,

Moja MYŠLIENOČKA: Aký je človek krásny iba že, pýcha ho robí škaredým; Vytvárajme lásku nie rozdiely, vytvárajme pokoj nie súdy, vytvárajme radosť nie citlivé chuťovky, vytvárajme krásu nie rasizmus vytvárajme život okolo seba nie pravidla; Dajme príležitosť každému,lebo nevieme kedy aj my budeme potrebovať ich pomoc; Ľudí možno sa ti podarí oklamať,ale seba neoklameš; Ak túžiš a chceš šťastne žiť vo svojom živote, musíš iba jedno, prijať sam seba . Môj RAP: Ja ja nechcem patriť svetu ja chcem patriť sám sebe to som ja!; Či sa bojíš a pred pravdou utekáš či sa hanbíš a farby sveta ukrývaš ty si ty! a my; Chodíme po uliciach po tých šľapajach čo naší otcovia a naše sny zostanú nočnou morou to sme my,ja; Ja sa nebojím preto vytváram rozbíjam,budu

Můj milý deníčku,

Můj milý deníčku,

můj milý deníčku,

Šlo by o mně říct, že jsem proaktivní. Pokud se tak označují lidé, kteří nezvládnou mlčet a být v koutě, když je třeba něco udělat. Někdy je to silnější, než já. ~ "Kdo jiný, když ne my. Kdy jindy, když ne teď". Šlo by o mně říct, že jsem digitální nomád. Pokud se tak označují lidé, kteří se snaží spojit občasné cestování po světě s prací na dálku. Už nějakej ten rok zimy trávím v zahraničí; zatím u mě vítězilo Španělsko, ale asi dojde i na další destinace. Nemůžu si to vynachválit. ~ "Cesta je cíl". Šlo by o mně říct, že jsem dálkový cyklista. Pokud se tak mohou označit jedinci, kteří jednou za rok vyrazí někam do dálky na kole - kromě mnoha cest po Republice jsem jel z ČR do Paříže, Istanbulu, Kodaně či Benátek. ~ "Není špatného počasí, jen špatně připravený cyklista". Šlo b

Můj milý deníčku,

můj milý deníčku,

Můj milý deníčku,

A když naděje už skomírala, čas vánoční se chystal. Nic zvláštního, až najednou... Do temného světluprázdna spadla hvězda zářící. Jakoby všechno štěstí posbírala snad není už moc letící. A nebo snad letím s ní. Přál bych si zmizet a proudit světlem taky, nač probouzet se a běžet, když nade mnou jsou mraky. Rád spoustu pocitů bych vyjádřil, ale to už ani písmena nestačí. Sním a vytvářím draky, ve vzduchu se otáčí. Když vstanu myslím na ten zázrak, co vzal mě s sebou do nebe. A teď už bez těch náznak myslím jenom na TEBE. Jsi jiskra kouzelná, co zažehla můj svět. Málokdo více kouzel zná, tři, čtyři, možná pět. Ale je jen jeden kouzelník. TY <3

Tak trochu píšu :)

Naši mi vždy říkali, ať nežaluju, a pak ze mě udělali právníka. Nesnáším papírování, ale našel jsem se v dávání mouder u piva. Taky mě baví ty soudy. Ale klienti mě serou, samozřejmě. A z telefonu se stala noční můra. Rád cestuju. Nerad kvůli tomu brzo vstávám, ale pak miluju to usinání ve vlaku a ... očekávání. Cestuju vlastně jen kvůli novým očekáváním, a proto cestuju pokaždé jinam. Příběhy, historky a lidské osudy - to jediné mě zajímá. Chtěl jsem být režisérem, scenáristou či spisovatelem. Hrával jsem RPG hry kvůli vyprávění. Občas pro příběhy ale zapomínám žít. A taky se často utápím v alkoholu. Hodně mi v tom pomáhají mí přátelé. Řekl bych, že jsem hravý typ. Ne vždy, ale pokud ano, tak ve všem. Vzrušuje mě porušování pravidel. Jsou ale principy, přes které vlak nejede. A n

Můj milý deníčku,

Můj milý deníčku,

Dnes t.j. 27.07.2015 som bol na nákupoch v OC Aupark. Pri platení predo mnou stáli dvaja chalani, mohli mať niečo okolo 22r-25r. Spočiatku som im nevenoval príliš veľkú pozornosť. Musím sa priznať že dosť som pokukoval po jednom u nich a mal som z nich pocit že to nie sú len kamaráti a že musí byť medzi nimi aj niečo viac ako len kamarátstvo. Rozprávali sa o tom ako cestujú na dovolenku a že ako zmenia peniaze či čo(ja som to nepočul ale kamarátka mi to vravela). Boli strašne zlatý a pre mňa osobne boli dôkazom toho, že ak máš niekoho rád nemáš dôvod ukrývať to pred zrakom ostatných ľudí aj keď je to na tom našom ,,pribrzdenom" Slovensku. Taktiež pre mňa boli symbolom toho, že ľuďom z našej komunity môže ísť naozaj aj o hodnoty iného charakteru aké sa tu často prezentujú na týchto zoznam

POKOJ č. 0 „Zase se potkáváme?“ pousměje se na ni. Chlad sžírá těla kolemjdoucích. Celé okolí vypadá jako studená nádražní hala. Ona má v ruce kufr a on? Kam míří? Prozradím vám, že nikam. Ale co jiného v takovém místě může dělat? „Vy? A tady?“ podívala se na něj částečně s úžasem, částečně s opovržením. „Znám to tu. Ale u mě je již čas. Konečně mi to jede!“ a rozhlíží se. „Nebudu Vás zdržovat...“ („Tady to taky nejde! Jakmile jsi jednou rozhodnut, nezdržíš se.“) Usmívá se znovu. Každý někdy stál na jejím místě. A každý se ocitnul na jeho. V pokoji, odkud buďto začínáte, nebo v něm končíte. Magická 0 na dveřích, o které nikdo neví, dokud odsud nevystoupí. A kam? Aby odešel k barvám nebo znovu k odstínům. „Slečno, ještě mám na Vás jednu otázku a musím se zeptat!“ Nakonec se u

II. POKOJ č. ??? („Nestyď se a pozdrav ji! Ať není trapný ticho!“) V krku se mu udělal knedlík, ale polknul a z jeho úst vytanulo nesmělé: „Ahoj!“ „Ahoj!“ a usmála se. První věc má úspěšně za sebou. Má krásný úsměv. Dokázal by ho sledovat hodiny, ale nemůže na ni tak civět…aspoň ne teď. „Nechceš se posadit?“ Kolem kulatého konferenčního stolku stála čtyři křesla. Stolek provedený v tmavém dřevě se skleněnou tabulí, křesla kožená laděná do odstínu bílé kávy. Nic extrémně protikladného jako v prvním pokoji, naopak lehké tóny pro lehkou konverzaci. A na jedné zdi…zrcadlo. („Pozoruje nás někdo? Morfeus?“) Je mu to jedno. Usedá naproti Vyvolené a nehodlá ponechat nic náhodě. Nenápadně se v rozhovoru dostává k jejich společnému tématu. Oba ho zbožňují! „Ztratíme trochu času nad …?“ „

„Nevíš-li kam dál jít, stařena Ti cestu ukáže!“

„Chceš-li letět, rozeběhni se a skoč z oné hory!“

„První krok je vždy z domova!“