III. POKOJ Č. 0

POKOJ č. 0 „Zase se potkáváme?“ pousměje se na ni. Chlad sžírá těla kolemjdoucích. Celé okolí vypadá jako studená nádražní hala. Ona má v ruce kufr a on? Kam míří? Prozradím vám, že nikam. Ale co jiného v takovém místě může dělat? „Vy? A tady?“ podívala se na něj částečně s úžasem, částečně s opovržením. „Znám to tu. Ale u mě je již čas. Konečně mi to jede!“ a rozhlíží se. „Nebudu Vás zdržovat...“ („Tady to taky nejde! Jakmile jsi jednou rozhodnut, nezdržíš se.“) Usmívá se znovu. Každý někdy stál na jejím místě. A každý se ocitnul na jeho. V pokoji, odkud buďto začínáte, nebo v něm končíte. Magická 0 na dveřích, o které nikdo neví, dokud odsud nevystoupí. A kam? Aby odešel k barvám nebo znovu k odstínům. „Slečno, ještě mám na Vás jednu otázku a musím se zeptat!“ Nakonec se událo ještě několik epizod. Namalována byla spousta obrazů, odehrána spousta divadelních představení a zpopelněno mnoho mrtvol. A mezitím. Jeden dialog, o kterém si můžete všichni myslet, co chcete, ale nikdy nebyl zaznamenán. Najdou se lidé, co litují, lidé, co mávnou rukou a lidé... („Co si jej domyslí!“) Sbírá si své věci a pomalým krokem míří pryč. A jemu to nedá. Musí vykročit s ní. Nedokáže se odpoutat. Nechce! „Miluji Vás, buďte navždy mou!“ „Promiňte pane, ale budu Vás muset odmítnout.“ odpoví mu s jemným úsměvem. („Proč se sakra směje?“) „Usmíváte se?“ „Ano. Vidím totiž sebe.“ „A co mi poradíte?“ „Víte, pro Vaši situaci je vždy nejlepší sebeočišťující ODMÍTNUTÍ TAKHLE NĚJAK SIS TO PŘEDSTAVOVAL?!