Nevinnost na pár hodin

Vraceli se posledním vlakem z Marienbadu a na několikahodinovou cestu ji půjčil knihu, kterou před více než deseti lety odnesl z matčiny knihovny. Ačkoliv ji za tu dobu nikdy nevrátil (a ani to neměl v úmyslu), necítil se provinile; z mnoha děl, se kterými se ten den nechal vyprovodit, byla kniha jedinou, ze které se mohli radovat oba. Dohromady znali sice jazyky mnoha zemí i několika zaniklých civilizací, vzájemně se však mohli domluvit jen jejich mateřštinou. Ten jazyk nenáviděl; z mnohých, které znal, mu byl na naučení nejtěžší a ani mnoho let po návratu do vlasti v něm nedokázal plynně nahlas číst. V průběhu cesty, lemované nádražími, jejichž jména byla nečitelná, si uvědomil, že tehdy nedokázal číst bez tužky, a že podtrhnuté řádky jsou žalobou na staré vypověděné vášně. Tuto tíživou vzpomínku přijal s lhostejností; vytříbený román byl jediným nástrojem k záchraně dne, který protkal vlastní výřečností, o které k večeru pochyboval, zda nebyla nudná, prázdná a povrchní. Ukradená kniha byla tak jedinou cestu jak v tento nečekaně krásný den v městě zašlé slávy dosáhnout alespoň na pár hodin nevinnost.