Modré tričko

využili jsme svátky, tedy přesněji jeden z nich, připadly letos na pátky, a vydali se do Ostravy na krátkou dovolenou. Jeli jsme už ve čtvrtek ráno pendolínem, ano, můj milý deníčku, právě tím pendolínem, jímž jezdím obvykle z Chebu v pondělí do práce. Já jsem jel z Plzně, odtud byl vlak úplně plný, Petr přistoupil v Praze, odkud už vlak tak plný nebyl. Jízdenku jsem platil z ČD bodů, ostatně zpáteční také, vyšlo mi to úplně přesně; zpět jsme také jeli pendolínem, vlastně tím stejným jen v opačném směru, ale i když jsme kupovali jízdenky deset dnů předem, zbyla na nás už jen první třída, ale i tu jsem mohl zaplatit ČD body. Důvodem, proč se jelo už ve čtvrtek byla skutečnost, že páře v Čapkárně jsou právě ve čtvrtek pouze muži. Dříve se tam dělo ledacos, ale po nějaké aféře mrdokazky přitvrdily. Ale i tak byla návštěva příjemná, tamní pára je pěkně ostrá a vedle chladného bazénku mají také teplý, odpočívací. Ostatně, celý areál připomíná moderní zámek; má několik samostatných okruhů: velkou saunu, bazén, páru, wellness, vodní jeskyni a kdoví, co ještě. V recenzích se psalo, že voda ve sprchách i bazénu je studená, ale nám se zdála voda ve sprchách horká a i v bazénu měla 29 stupňů, což je na plavání teplota příliš vysoká. Ovšem v páře se pár přiměřeně hezkých chlapíků našlo. Ale nepředbíhejme. Než se šlo do páry, byli jsme se najíst v kavárně Elektra. Ta už měla po roce 1989 na mále, ale prostory si opravila nějaká banka a na části provozuje kavárnu. Jídlo byl ovšem velký průšvih; ztratil jsem bdělost a nedošlo mi, že jídlo uvařené ráno a chladnoucí kdoví kde až do pozdního oběda kolem 14 hodiny mi neudělá dobře. Žaludek se mi opravdu kroutil a došlo i na čištěný jíl. Večeři jsme pořídili v samoobsluze v OD Laso. Při prohlídce středu města jsme ocenili, že socha Špinarové je stále na místě a všimli jsme si dvou reliéfů. Jeden jsme nazvali Věžičky, neboť zobrazuje několik putti s důlním vozíkem, lokomotivou, krumpáči, permoníkem a tak a druhý Petr případně nazval Zkáza Pompejí, díky ležícím postavám, jakoby zasypaným popelem. Bydleli jsme v hotelu Mercure, oproti první návštěvě před lety jsme měli o něco horší pokoj a zdálo se nám, že už hotel celkově vykazuje známky opotřebení, zvláště ve srovnání s hotelem Pupp. Jinak je hotel pohodlný a lze ho s klidem doporučit, dokonce i Lucii Bílé, aby nemusela chuděra dojíždět z Olomouce. Možná by stačilo málo; aby ve vchodových dveřích nebyl špinavý koberec, aby na chodbách nebyl koberec flekatý, však v Puppu jsme viděli údržbáře, jenž čistil skvrnu na koberci pomocí čikuli; pravda, trochu to zapáchalo, ale koberce tam byly čisté, jak jen to bylo možné. Celé je to myslím o těchto drobnostech. Posilovnu mají v Mercure srovnatelnou, ne-li lepší, wellness je ovšem omezeno na malou saunu; tady se na tom mohlo trochu zapracovat, ale konec konců, není to wellness hotel. Oba hotely nabízí bezplatnou úschovu zavazadel. Okna jsou klasická, žádný plast, závěsy jsou ale pěkné, tlusté, v zimě se mohou prostě zatáhnout. Tohle mají oba hotely podobně, jen v Mercure kličky docela drhnou. Výtah v Puppu oslňuje nádherou, v Mercure oslňuje nutností použití hotelové karty. A tak podobně. Snídaně byla též o něco lepší v Puppu, ale i hotel Mercure nabízí hodně a v zásadě lze vytknout jen málo. Ovšem, kdo si chce přispat, musí počítat s tím, že na něj nezbyde výtečný frgál, občas se dá vymámit od číšníka, ale tvarohový byl jen v pátek ráno, kdy v hotelu ještě nebylo tolik lidí. Vůbec nás překvapilo, kolik lidí i dětí v hotelu bydlelo o prodlouženém víkendu, co v té Ostravě dělají? Chodí po památkách? Nebo nakupovat do Karolíny? Opravdu netuším. Plus má hotel také za kozí mléko, to se hned tak nevidí. Chutnalo docela podobně, jako kozí jogurt, jež jsem si dříve občas kupoval. Druhý den, bylo osmého května, jsme se vypravili přes Svinov do Hrabyně navštívit bývalý památník Ostravsko-Opavské operace, dnes zrušený a silně poškozený necitlivou úpravou, kam jsme dorazili zrovna po skončení slavnostního aktu, takříkajíc s křížkem po funuse. Autobusové nádraží ve Svinově zkrášluje moderní umění, popsat se nedá, musí se vidět, ale je pořádně necudné. Ale, to mne podrž, můj milý deníčku, na nedalekém parkovišti jsme načapali dálkový autobus jedoucí na trase Cherson, Oděsa, Lvov, Přemyšl, Krakov, Bílsko Bělá, Ostrava, Olomouc, Brno, Praha a Plzeň. No tohle, kdo by to byl řekl? Ale lístky se na internetu najít nedají, je to zřejmě jen pro zvané, nebo jezdí jen jednou za měsíc. Ale zpět k památníku. Boje o Ostravu byly jediné tuhé boje na území protektorátu a vlastně i Sudet. Opava byla zničena z poloviny, některé obce mezi Opavou a Ostravou byly v podstatě srovnány se zemí. Mezi nimi Hrabyně. Památník sice zůstal stát, ale je v něm školní naučná výstava na téma druhé světové války, zcela pomíjející například komunistický odboj, jenž v podstatě nebyl, že můj milý deníčku; místo slavných a ojedinělý posuvných pláten se nachází hloupá a dětinská instalace, už jen to ošklivé cizí slovo, hrůz války, rádoby působivá. Vycpané kulometné hnízdo v začerněné kulise činžovního domu mne opravdu nedojme. Ještě jsme se podívali na vyhlídku na Opavu, přesněji na Kravaře, ale nakonec i tu Opavu jsme zahlédly. Oběd jsme si dali v bistru Pelmeški, mají tam jednak pelmeně, těstovinové taštičky se syrovou náplní a vareniky s náplní předvařenou; pochopitelně obojí se před podáváním ještě znovu vaří, aby nudlové těsto změklo a syrová náplň se dovařila. Měly to docela dobné. K pití jsem si dal německou hruškovou limonádu s rozmarýnem. Jako moučník jsme si dali rurky s pařížskou šlehačkou. Ty si Petr pamatoval z dětství, ty dnešní jsou úplně jiné. Možná ne špatné, ale jiné. Původně bylo těsto vláčné, rurka se dala rozbalit a šlehačka byla skutečně pařížská. Dnešní světloulince nahnědlou šlehačku může pařížskou nazývat jen největší důvěřivec. Následovala dvě sezení s Petrovo známými. Jedno v nějaké hospodě na náměstí, druhé v Ikarovy, kde proběhla vášnivá pře o stavu současného výtvarného umění. Podle tvrzení mladého výtvarníka, milovníka grafických novel, může vyhladovělý umělec stvořit tak leda bochník chleba. Konec konců, může být. V sobotu se jelo do Karviné. Ta má špatnou pověst a nutno podotknout, že částečně oprávněně. Dnes má lehce pod 50 tisíc obyvatel, ale mívala jich i 80. Ze starých domů zůstalo jen málo, hlavně ve Fryštátě; z bývalé Karviné zůstal stát jen slavný šikmý kostel a i ten stojí jen polovičatě. Takže jsme viděli sorelu, bruselský styl i vysoké věžáky. Některé domy jsou docela pěkné, z nich vyniká administrativní výšková budova v bruselském stylu Kovona. Největší otřes jsme ovšem zažili na náměstí Budovatelů. Představ si můj milý deníčku hezkou, nedávno nákladně opravenou, ale už ovšem opět poškozenou sorelu, obsazenou podivnými lidmi, jimž z očí nekouká nic dobrého, přičemž za jediného slušného člověka bys označil opilce spícího na lavičce s lahví piva v ruce. Nakonec jsme odtamtud zbaběle prchli; nechtěli jsme přijít k úrazu a být potupně okradeni. Za problémy s vyloučenou lokalitou může obchod s chudobou, zde představovaný bývalou ubytovnou hornických učňů Předvoj, jinak docela hezká stavba v bruselském stylu. Tato ostudnost se nachází ve čtvrti Nové město. Třída Těreškovové se nachází ve čtvrti Mizerov a třída Kosmonautů ve čtvrti Ráj. Ta je mezi obyvateli prý nejoblíbenější. Navštívili jsme též zajímavý ámpírový zámek Larišů, jediný jim nespadl v důsledku poddolování. Prohlídkový okruh je pozoruhodný. Vše je tam nové, nábytek, koberce, ale především nádherné tapety, ať už látkové nebo hedvábné, utkané u nás po roce 1995. Opravdu pozoruhodné, možná dokonce podivuhodné. Také tam mají pěknou sochu od Olbrama Zoubka, což jsem ovšem poznal. Poté jsme se přesunuli do lázní Darkov, kde se v 16 hodin měla odehrát produkce zpívající fontány. Ta je zcela moderní; můj názor na moderní vodotrysky můj milý deníčku znáš. Jestliže se dítě nenaučí rozlišit, že na blbnutí je koupaliště, zatímco kašna s vodotryskem je na dívání, co z něho potom může vyrůst? A jaký potom může mít vztah k umění? Takže, produkce začala nějakou usáckou kapelou, rocková skladba se s měnivými vodními prvky zcela míjela. To byl vyloženě průšvih. Následovala slavná přípitková árie z Traviaty v italštině. Zde bylo zřejmé, že tento typ hudby se s vodními prvky může dobře doplňovat, žel programátorům se tento záměr ne zcela podařilo naplnit. Pokud tedy takový záměr vůbec měli, nebylo-li jim to úplně lhostejno. Třetí a poslední písní byla Voda živá od Čechomuru, skladba pro tento účel dosti vhodná, ale sladění se opět ne zcela podařilo. Ale na produkci se podle všeho sešlo celé osazenstvo lázní s vyjímkou osazenstva velkého střediska pro léčbu stařeckých pošetilostí. Společenský dům je v pohodě, zbytek lázní nestojí ani za letmý pohled. S vyjímkou Vladimíra Špidly, totiž Maryčky a pochopitelně betonového mostu přes řeku Olši z 20. let 20. století. Po návratu jsme se ještě pokusili navštívit bazén v Čapkárně, ale ten je otevřen v sobotu a ve svátky jen do 19.15. Něco takového nás vůbec nenapadlo. Následoval zlatý hřeb pobytu v Ostravě a sice návštěva klubu Tunel. Probíhala zrovna pekelná pingl párty, to jest aktiv měl být nahý, jen s motýlkem na krku, pasiv měl být nahý až na zástěru a rozkuřovač (sic!) si mohl vybrat. Ale prý bylo ten den málo lidí, tak se to úplně důsledně nevyžadovalo. Bylo to tam docela divoké, v zadní místnosti pořád někdo někoho klátil, ani moc oblud tam nebylo. Petr si tam našel příjemného chlapíka a nechal se od něho vyhonit, nejvíce se nám ale líbil přitažlivý chlapík v modrém tričku a zástěře; možná by si i dal říci, ale už se blížil odjezd poslední osmičky ve 23.05 a tak jsem to ani nezkusil. Kdybych věděl, co se na zastávce tramvaje přihodí, zkusil bych se na modré tričko přilepit stůj co stůj. Místo toho jsme zaplatili nikoli levné pití a šli čekat na tramvaj. Tam ovšem Petr poznal starého známého z Fiesty a ten nás pozval do Stodolní. A proč ne, docela by mne mrzelo, kdybychom Stodolní vynechali. Jenže, Stodolní už není, co bývala a hlavně, v navštíveném klubu byla hudba skutečně nahlas a navíc na nás čekali další dva mladí muži. Jeden se moc neprojevoval, ale ten druhý, měl zjevně dost upito a hodlal pařit nejméně do dvou hodin se mne vytrvale snažil vychovávat. Petr se bavil se znovunalezeným známým; já se moc nebavil, neboť jsem neslyšel vlastního slova. Onen Martin na mne každou chvíli dorážel, jako že se neumím uvolnit a tak. No, popravdě, byl jsem už trochu unavený, celý den jsem běhal po Karviné a už bylo po půlnoci palubního času, tedy jedna hodina letního času. Rozepínal mi knoflík u krku, pral se se mnou o papírovou houbu z ubrousku a tak. Když neobtěžoval mne, dělal do toho druhého, s nímž tam seděl, když jsme přišli; jednu chvíli někam spolu zmizeli, takže jsme mohli v klidu zmizet do hotelu. Bylo už opravdu pozdě, v noci jsem se vzbudil, bylo mi dost špatně, asi z vypitých koktejlů. A ještě něco. Poskládal jsem Kawahatova aligátora z obyčejné A4, ke stolu přišla servírka, sebrala prázdné skleničky, zmuchlaný ubrousek i aligátora, zjevně si ho spletla s odpadkem a odkráčela středem. Proto jsem pak zkusil tu houbu, ale tu zase zničil onen Martin. Další den už byla neděle, tedy čas na návrat. Nejprve jsme ale navštívili Zoo a botanický park. Zoo jako taková je pěkná, zaujalo malé šimpanzátko a hlavně se nám líbili kočkodani lezoucí po stromech. Dále erotické dovádění zeber a žirafy, jež mi dnes, oproti dětství, připadaly docela drobné. Botanická část byla spíše procházkou lesoparkem, neboť jsem propásl jak prohlídku skleníků, je možná jen s průvodcem, tak rododendrárium. Zdejší zoo se chlubí množstvím vysazených pěnišníků a azalek a i bez rododendrária jsme jich viděli hodně a krásně kvetoucích. Zaujaly též průchozí ptačí voliéry. Ty mají úspěch téměř vždycky. Poté jsme opět vyrazili do Čapkárny, tentokrát došlo i na plavání, jenže ouha, zdejší bazém má 29 stupňů, což se na plavání zase tak nehodí, ale uplaval jsem 750 m. Pak už jsme spěchali na oběd do bistra Pelmešky, naštěstí hned vedle hotelu, popadnout zavazadla a honem na nádraží a do vlaku. Jeli jsme pendolínem a protože jsme kupovali lístek nedlouho, deset dní předem, museli jsme si za dlouhé peníze koupit první třídu. I ta byla v podstatě vyprodaná, Petr si neustále stěžoval, že je v ní málo místa. No, když jsou všechna místa obsazená, tak tam toho místa moc není, ale já mám více místa na nohy, to zase ano. Jenže menší lidé toto neocení. A tak jsme šťastně dojeli do Prahy; oproti dřívějším dobám pendolíno nestaví v Libni. Buď jak buď Petr byl s první třídou v pendolínu velmi nespokojen a nevyžehlil to ani vstupní pohárek perlivého vína, jež navíc půlku jízdy překážel.


Naše skvělá společnost umí vyhmátnout skutečně nedostižně výhodné nabídky. Máme centrální tiskárnu, do té naší původní jsem za svoje peníze koupil náplň a ještě že tak. Ve čtvrtek ráno totiž centrální tiskárna chcípla. V deset hodin volal správce do společnosti, jež má zajistit podle smlouvy opravu do 16 hodin. Jenže, můj milý deníčku, myslí se tím ovšem hodin z pracovní doby, tedy dvakrát osm hodin, což činí dva pracovní dny. V pondělí po třech dnech volna se nedělo nic, však to ještě nebylo 16 hodin. Po dvaceti hodinách dorazil jako nejvyšší paša opravář a prohlásil, že nemá vadnou součástku Takže oprava bude nejdříve za 24 hodin od nahlášení poruchy. Chachachá. Stará tiskárna sice vrže, ale alespoň tiskne. Její případnou opravu ale platit nebudu.
Byl jsme na Karlově náměstí na kožním, aby mi odstranili molluscum contagiosum. Tentokráte jsem dorazil pozdě, zprvu se zdálo, že už je plno, ale pak ještě nějaká místa otevřeli, když to shrnu, ten co přišel hodinu a půl po mě, šel na ošetření deset minut po mě. Zkrátka čekal jsem tři hodiny, ale ošetření trvalo tentokráte déle, asi tak čtvrt hodiny, ošetřoval mne mladý hezký lékař. Alespoň něco. Ve výsledku mne to dost zdrblo, dokonce jsem si doma nalil malinovici, v Dobré čajovně jsme málem usnul, ale nakuřovaný černý čaj mne trochu probral, takže jsem navštívil prodejnu kytka sem a kytka tam a prohlédl si nějaké ty moderní růžové odrůdy aglaonem. Zkusím jednu vnutit Petrovi, u mne v Lobzích by jí bylo přes zimu zima.