Cestou z práce podávám spadený šál

Šel jsem dnes z práce domů a na křižovatce ulic Hněvotínská a Albertova přicházím k přechodu pro chodce a rozsvítí se červená. Zůstanu stát a z protější strany přichází mladší paní. Ona už šla na červené a auta začaly startovat. Rozběhla se k chodníku kde jsem stál já, ona měla 2 tašky, v každé ruce jednu. Měla to k chodníku asi 3 metry a když se rozběhla, tak ji spadla na silnici šála. Ona doběhla na chodník a já jsem se rozběhnul do silnice pro ten její šál. Auta se začala hnout, ale řidič osobáku dupnul na brzdu, aby mě nesrazil. Já jsem zvedl šál a rychle zpět na chodník. Ten řidič ještě stál, otevřel okénko a volá na mě: no jasně, skoč přímo pod auto ty vole. Rozjel se a pokračoval. Ta mladá paní, bylo ji asi 30 - 35 let, byla pěkná a pěkné oči a já jsem ji podával ten šál a ona říká: ježiš vy jste zariskoval, to nemuselo být kvůli šálu a usmála se. Já jsem se na ni usmál a řekl jsem že jsem rád zariskoval. Ona měla v obou rukách těžké tašky a asi je nechtěla pokládat na zem, byla na chodníku rozsolená břečka. Já jsem ji řekl že ten šál ji uváži na krk. Ona se začala smát a řekla že to nějak zvládne sama. Já jsem měl také šál na krku a navrhnul jsem ji, že ten její šál si zatím pověsím na krk a podržím ji ty tašky a ona si ten svůj šál vezme. Ona se začala smát ještě víc, ale odpověděla: tak dobře. Já jsem si ten její šál položil přes krk a do rukou mě předala ty tašky. Chtěla si vzít ten svůj šál z mého krku a omylem chytla i ten můj šál. Já jsem ji řekl: ne, ten můj šál mě tam nechte, vemte si jenom ten váš šál, jenom ten kterej vám patří a začal jsem se smát. Ona se rozesmála pořádně až ji tekly slzy a řekla: omlouvám se, to jsem nechtěla. A dál řekla: no to kdyby viděl manžel, ono to vypadalo že vás tady objímám. Smála se a už si uvazovala ten šál na krk. A já jsem se ji ptal jestli by manžel nadával? A ona řekla že by se mu to asi nelíbilo. A já jsem se ji ještě zeptal, jestli by nadával na ní, nebo na mě? Ona řekla že asi na oba. Smáli jsme se oba dva. Předal jsem ji ty tašky a ona ještě řekla: děkuji ještě jednou, jste strašně hodnej, ráda bych vás pozvala někam na kávu, ale opravdu spěchám. Usmívali jsme se na sebe a říkám ji: tak třeba příště až zase tady někdy něco ztratíte :)))))) Ona ještě řekl: no nestrašte, mějte se pěkně a děkuji ještě jednou. A mě skočila na semaforu zelená a pokračovali jsme každý svou cestou DDDDD